Cesta k pramenu Labe

Vítkovice Parkoviště Horní Mísečky - Vítkovice Parkoviště Horní Mísečky Krajina podél této trasy je plná svědectví o bouřlivém vývoji vysokohorské přírody, ale též o houževnatých snahách lidí využít drsnou horskou přírodu ke svému prospěchu. Začátek trasy je na enklávě Horních Míseček, jejíž osídlení, pravděpodobně spjaté s těžbou rud, je uváděno již v 17. století (1642).

Dnes je to známé sportovní středisko sjezdového a běžeckého lyžování. Po svazích Medvědína a Krkonoše vystoupíme až do 1400 m n. m. k Vrbatově boudě. K výstupu si můžeme vybrat hned ze tří cest - žlutě či červeně značenou turistickou cestu nebo pohodlnou Masarykovu horskou silnici, jejíž dnešní podoba vznikla před 2. světovou válkou v souvislosti s budováním vojenských obranných zařízení na hřebenech Krkonoš. Tehdejší pohnutou historii předmnichovské republiky připomínají "řopíky" - malé betonové bunkry, roztroušené nejen na hřebenech Krkonoš, ale i sousedních Orlických, Jizerských a Krušných hor.
Malá kamenná mohyla při cestě mezi Vrbatovou boudou a Pančavským vodopádem připomíná dějiště sportovní tragédie z roku 1913, kdy ve sněhové vánici během závodů zahynul přední český lyžař Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata. Z cesty k Pančavskému vodopádu se odkrývá nádherné panoráma náhorní plošiny Pančavské a Labské louky s probleskujícími rašeliništními jezírky. Bohužel se tu naskýtá i pohled na rozporuplný betonový kolos nové Labské boudy, postavené po požáru původní boudy z roku 1830. Ještě než překročíme Pančavu, jeden z největších pravostranných přítoků na horním toku Labe, stojí za povšimnutí změněná květena podél cesty, procházející svahovým prameništěm. Mezi trsy suchopýrku rakouského žlutě kvete violka dvoukvětá, modrofialově pak violka bahenní či kropenáč vytrvalý, vzácně zahlédneme i vstavačovitou rostlinu prstnatec mokřadní.

Přijdeme-li k Pančavě v naprostém tichu, můžeme spatřit pstruhu podobnou rybu sivena amerického, který sem byl začátkem století vysazen a vydržel přes silné okyselení vod (kyselé deště) dodnes, na rozdíl od pstruha potočního, který z většiny horských potoků vymizel. Vodopád Pančavy, spadající do více jak 200 metrů hlubokého karu Pančavské jámy, nebyl pro potěr této lososovité ryby překážkou, a tak se siven dostal i do meandrů Labe na dně jámy. Strmé skalnaté srázy Labských jam (Harrachova, Pančavská a Navorská) jsou nádhernou ukázkou kvádrovitého rozpadu žuly, která je zde dominantní horninou, na rozdíl od hřebenu Krkonoše, kde převládají svory a fylity. Všimněte si při zpáteční cestě, že kamenná moře, pozůstatky po mrazovém zvětrávání hřebenů Krkonoš v poledových dobách, jsou v okolí Zlatého návrší (Český hřbet) tvořena drobnějšími a ostrohrannými úlomky, na rozdíl od zaoblených žulových balvanů na svazích Vysokého Kola, (Slezský hřbet). Jedno však mají společné. Na jejich povrchu najdeme pestrou galerii průkopníků osidlování skal a sutí - lišejníky. Po chvíli chůze od Pančavského vodopádu neopomeňte odbočit na Ambrožovu vyhlídku, místo pojmenované po jednom z průkopníků ochrany krkonošské přírody. Otevře se před vámi nezapomenutelné panoráma Labských jam a Labského dolu. Kdysi dávno zde ledovec o mocnosti až 70 m modeloval hluboké srázy a dno jam a téměř čtyřkilometrový ledovcový splaz přemodeloval Labský důl do charakteristického tvaru písmene U, na rozdíl od protilehlého údolí Bílého Labe ve východních Krkonoších, jehož tvar v podobě písmene V prozrazuje "pouze" říční modelaci.
Na svazích Pančavské jámy pod námi se rozkládá Schustlerova zahrádka, místo s nejbohatší květenou české strany Krkonoš, pojmenované na počest významného krkonošského badatele prof. Schustlera, který již v r. 1923 formuloval první návrh na prohlášení Krkonoš za národní park. Cesta po hraně Labských jam je přístupná pouze v létě a na podzim. V zimní sezoně je nutné používat o něco výše probíhající zimní tyčovanou cestu v dostatečné vzdálenosti od mohutných sněhových převisů a strmých srázů Labských jam. Po obou cestách se dostaneme k Labské boudě, kde se červená značka stáčí k SZ a asi po 1 kilometru nás dovede k prameni Labe. Lze použít i žlutě značenou Koňskou cestu ke státní hranici s Polskem a po prohlídce téměř 300 m hlubokých srázů Sněžných jam a nedalekého skalního Výchozu Violíku se lze opět po žluté značce dostat rovněž k prameni Labe. Symbolická úprava pramenu je doplněna mozaikami erbů větších měst, kterými Labe protéká na své téměř 1200 km dlouhé pouti k Severnímu moři. K pramenu Labe se váže bohatá historie, neboť tudy vedla významná obchodní solná zemská stezka, tzv. Česká stezka, spojující Čechy a Slezsko. V r. 1684 byl pramen Labe za dramatických okolností vysvěcen a teprve nedávno byla jeho přesná nadmořská výška stanovena na 1386,3 m n. m. Od pramene Labe vede žlutá značka jižním směrem kolem křižovatky cest na Harrachov a Horní Rokytnici. Její název U Čtyř pánů připomíná prudké majetkové spory, které zde panovaly mezi českými a slezskými šlechtici v 16. a 17. století. Ke zpáteční cestě na Horní Mísečky zde můžeme zvolit buď o něco kratší cestu k Vrbatově boudě a dále úbočím Krkonoše, nebo po zelené a žluté značce ke hraně Kotelních jam a po červené značce okolo nápadného skalního výchozu Harrachových kamenů a zpět po Masarykově horské silnici na Horní Mísečky. Pohled do dvojice ledovcových karů Kotelních jam, kudy vede Krakonošova cesta, a za pěkného počasí pak výhledy do české kotliny završují naše putování po hřebenech západních Krkonoš.